Audioknihy.net - Rozhovor s Mikou Hermanem - Článek
 
Prozkoumejte audioknižní desatero

DesateroZaujalo Vás naše desatero? Chcete se dozvědět více? A chcete si jej prohlédnout? Máte šanci...

Chci vědět víc

Přihlásit se
Hledat

supraphon  


Rozhovor s Mikou Hermanem

datum Čt 3 červen 2010, 13:16:42 autor Bety kategorie_obrazek Kategorie Postřehy

„Nejčtenější portál o čtení a dobrých knížkách pro děti a nedospělé“ – tento slogan září z hlavní stránky internetového portálu Čítárny (www.citarny.cz). Na tomto serveru si můžete také přečíst rozhovor s Mikou Hermanem, editorem těchto stránek, který říká "Důležité je zachovat to, co dělá knihu knihou: schopnost aktivně rozvíjet myšlení". A jaký je jeho názor na audioknihy?

 

Jak Čítárny vlastně fungují? To neděláte úplně sám, viďte?

Ale ano, první dva roky to tak skutečně bylo. Dělal jsem úplně všechno a ty hodiny už dneska nikdo nespočítá. Naštěstí.

 

Proč naštěstí?

Protože, kdybych to spočítal, tak bych musel nabýt přesvědčení, že jsem se zbláznil. Naštěstí to nepočítám a proto jsem se dočkal, že s Čítárnáma dnes pravidelně spolupracuje víc jak 10 skvělých lidí. Mně osobně velkou část práce odebrala Veronika Peslerová z Havlíčkova Brodu, kterou tak trochu obdivuji, protože je zároveň vytížená ředitelováním Krajské knihovny Vysočiny, což rozhodně není procházka rozkvetlými sady uprostřed léta. Mezi další, kteří často a obětavě pracují pro Čítárny bych rád jmenoval Stanislavu Zábrodskou, Janu Pracnou z LA, Andeu Dubrawsky z Toronta, Janu Čeňkovou z IBBY, Ivu Pecháčkovou z Meandru, Ivonu Březinovou, Renatu Fučíkovou, Petru Braunovou, Janu Semelkovou z XYZ, Ivo Fencla, Janu Broekman z Holandska, Danu Nowak z Berlína a mnoho dalších skvělých lidí, jejichž seznam najdete na Čítárnách. Doufám, že mi nejmenovaní odpustí )) Všem těm, kteří napsali na tento portál patří jeho část. Já Čítárny sice vedu, ale zadaleka nejsou moje. Bez těch nadšených lidí by nikdy nevzniklo a nevznikalo to, čím Čítárny jsou - nejnavštěvovanějším portálem o knížkách pro děti a nedospělé.

 

Ano, všiml jsem si, že na stránkách uvádíte, že jde o "nejčtenější portál o čtení a knížkách pro děti a (ne)dospělé". Kolik čtenářů váš web denně navštíví?

Čítárny jsou aktualizované týdně asi 5-10 články, navíc je web plný nejen dobrých knížek, ale máme tam všechny důležité akce, které se v této oblasti dějí. Jsme aktuální jak jen můžeme být a díky tomu získáváme své čtenáře, kteří otáčí letos v průměru 760.000 stran za měsíc. Jedinečných IP adres, tedy relativních čtenářů máme každý měsíc přes 50.000. To je asi 20x víc než v roce 2006. Ale na druhé straně to jsou stejně jen čísla, která něco napovídají, ale nejsou tak důležitá jako konkrétní odezvy. Když pominu těch deset milých anonymů měsíčně, tak je to asi 10 dotazů týdně na různé téma, týkající se knížek pro děti nebo autorů. Toho si vážím daleko víc než matematických čísel. Díky těmto kontaktům získáváme také další zájemce a nadšence, kteří jsou ochotni vytvářet něco smysluplného.

 

Mezi přispěvateli Čítáren uvádíte taky řadu zahraničních jmen. Jak se čtenáři "zvenčí" dívají na českou literaturu pro děti? O kom se v cizině ví?

To je hodně zajímavá otázka. Například v Irsku, Anglii nebo Francii jsem nepotkal nikoho, kdo by znal nějakého českého autora pro děti. Samozřejmě hodně znají krtka a v Německu zvlášt, dva lidí si vzpomněli na Ladu, jeden dokonce na Čapka a to je všechno. Pokud je nějaké povědomí, tak o české dětské ilustraci, ale díky televizním seriálům. Knížku nečetl snad nikdo. Česká literatura není obecně ve světě známá. Nikdo se dlouho nestaral o to, aby dobré české jméno ilustrátorů a spisovatelů se dostalo do povědomí za hranicemi. V Česku po revoluční srandě v roce 1989 existovalo několik sdružení kolem knih pro děti, ale ty většinou oslovovali sami sebe a sem tam si odskočili na nějaký seminář. Takže pokud se něco v tomto směru událo, byly to jen pokusy, bez větší koordinace nebo snahy. A samozřejmě pokud nejsou zahraniční ceny pro naše autory, není známé ani české autorské zázemí. A ceny nebudou, dokud do porot nebudou zvání Češi, protože každé udílení cen je víceméně "politická záležitost", co si budeme nalhávat. Nicméně v Japonsku nebo Německu je česká škola asi nejvíc v povědomí a navíc hodně českých autorů v zahranicí žije. Například i u nás známý Peter Sís, Anna Vojtech, žačka prof. Hoffmeistera, Ludmila Zeman, dcera známého výtvarníka a režiséra Zemana, Ales Brychta ilustruje pro Oxford Press a další. Navíc v posledních letech byly dvě velké výstavy v Singapuru a chystá se v Číně. Pokud hledáte na internetu starší české knihy, často vám vyjedou japonské stránky.

 

A existují nové snahy?

V posledních letech se díky znovuzrozené české sekci IBBY udály konečně změny. Začíná se psát o prestižní ceně Zlatá stuha, získaly se peníze, aby mohly být navrženi čeští autoři na prestižní světová ocenění, začíná se o knížkách pro děti psát dokonce v novinách a to mírou skoro nevídanou. Nemalou zásluhu na tom mají například Jana Čeňková, Renáta Fučíková, Ivona Březinová z IBBY, které opravdu v posledních dvou letech udělaly kus práce. Navíc jsou mediálně velmi aktivní malá nakladatelství, specializující se na knihy pro děti, zvláště Meander a Iva Pecháčková.

 

Jak dlouho projekt Čítárny běží?

Internetový portál Čítárny cz byl oficiálně nastartován v lednu 2005, ale před tím jsme dva měsíce ladili redakční systém a vytvářeli strukturu, která se ale průběžně mění. Od té doby běží portál nepřetržitě, až na nepatrné výpadky, díky milým hackerům nebo upgradu našeho servru, na kterém webový portál leží.

 

Kdo nastartoval celý portál?

Hlavním iniciátorem jsem byl já a přítel Dušan Pavlica. Společně jsme tenkrát po večerech vymýšleli informační portál, který by informoval o všem kolem knížek pro děti a nedospělé a který by byl zrcadlem, kde jsou vidět jen dobré knížky. Při našich diskusích jsme zcela jednoznačně došli k tomu, že pokud se má aspoň udržet trend rozumně přemýšlející menšiny ve společnosti, pak je třeba zameřit pozornost hlavně na ty hledající, na děti. A kniha je jednou z možností jak mohou pochopit principy myšlení, jak budovat svoji obrazotvornost a osobnost, která je schopna dedukce vlastních názorů a které dělá potěšení myslet. Existence takových lidí udržuje ve společnosti tolerantní hladinu morálky, zabraňuje, aspoň z části, expanzi davového myšlení a hlavně přináší pozitivní pohledy do budoucnosti, protože si myslím, že tolerenace mezi lidmi a společenský smír je předpokladem jejího dalšího pozitivného rozvoje. A kde jinde rozvíjet tyto principy než u dětí. Vznikl tedy portál, který se snaží poukazovat na knihy pro děti, které nechci nazývat nejlepšími, ale dobrými. Zároveň informuje o všech pozitivních aktivitách v Česku, ve kterých spousta bezejmených lidí nezištně a smysluplně vede děti k myšlení skrze čtení knih.

 

A co škola, tam myslíte, že se tyto principy neuplaňují?

Nad školskými systémy všude ve světě stojím vždycky v údivu. Český má samozřejmě specifické zvláštnosti, např. fatální nedostatek mužského elementu, který moje generace na základních školách nikdy nepocítila. Jak se to odrazí na celé generaci je evidentní už teď. Nicméně bezpečně vím, že existuje ještě dost kantorek, které ovládají dokonale své učitelské řemeslo. Ale to je opravdu chabá útěcha. Pokud na školách nebude aspoň jedna třetina dobrých učitelů - chlapů, pak myšlení a chování další generace dopadne stejně jako u dítěte vychovávané v neúplné rodině. Obecně kritizovaná negativa školství vidím všude ve světě především v nadměrné byrokracii, zatěžující učitele a v obecním nezájmu vychovávat přemýšlejícího člověka, jakoby věčně mělo platit heslo: "Naučte je číst a psát, dejte jim hry a chléb, pak učíní, co chcete". I v anglosaských zemích se obecně základní školství čím dál víc degraduje na schopnost číst, psát, počítat. Zajímavým vzorkem úrovně znalostí pak komukoliv poslouží zábavné soutěže typu Staň se milionářem, kde na otázky jmen herců nebo televizních seriálů nezáváhá nikdo, ale v okamžiku otázek typu, kde leží Casablanca nebo co je ekologie nastává trapná minuta pravdy. Úroveň obecné vzdělanosti je do velké míry obrazem úrovně školství. V tomto směru se většinou tvrdí, že na tom Češi nejsou špatně. Po mých zkušenostech nejen v Evropě tvrdím, že jsme jako národ stejně hloupý, jako kdekoliv v euroamerickém světě, ale snad jsme kdysi byli o něco vzdělanější, protože si troufnu říct, že za socialistické éry bylo na školách mnohem víc dobrých kantorů než dnes. To samozřejmě hodnotím lidský potenciál, nikoliv systém.

 

Jak tedy může kniha ovlivnit názory dětí?

Myslím si, že málokdo si uvědomuje, že dobře napsaná i ilustrovaná kniha umí udělat zázraky v těch malých dušičkách, které si začínají hledat pravdu a své místo na tomto světě. Dětský svět je jiný než u většiny dospělých. Děti jsou citlivé na mnoho věcí, které nám připadají samozřejmé. Jsou citlivé ke lži a k podrazům, jsou úpřímní kritici a bezelstné. Pokud tomu u některých není, pak jsme je to naučili my a ne ony samy. Tvrdím, že když se narodí jsou jen čistým papírem, na který jim píšeme, jak se chovat, jak přemýšlet, jaké morální hodnoty uznávat, čemu věřit. A ony pak tomu věří. Jenže děti nehledají odpovědi jen ve školách, u svých rodičů, ale také v knížkách. A právě v těch slušně napsaných mohou ledascos pochopit, co je ovlivní třeba na celý život. Kniha jim totiž může prozradit to, co jim ostatní zatajují nebo zapomněli říct. A čím je kniha bližší dětskému myšlení, čím víc kresba v knize děti oslovuje jejich fantazii, tím ji víc věří. Proto má kniha tak velkou moc. Osloví mnohdy víc než rodičovská výchova a celé ty roky ve školách.

 

Jakou úlohu má podle vás ve společnosti spisovatel pro děti?

Spisovatelství pro děti je podle mě velkým posláním. Je mnohem důležitější jak psaní pro dospělé. Autor ovlivňuje myšlení mnoha dětí i celých generací. Bohužel mnozí spisovatelé přemýšlí o knihách jen jako o způsobu zisku a jsou oslepeni bezvýznamným úspěchem prodejnosti knih, aniž by přemýšleli, jak devastují myšlení i těch málo dětí, které skutečně čtou. Často se setkávám s názorem, že dobrý spisovatel se pozná podle zájmu o své knihy. Není to pravda. Velký počet dětí půjčující si například dívčí romantický brak není rozhodně zárukou, že kniha i spisovatel stojí za povšimnutí.

 

A nakladatelé?

To je otázka složitější. Nakladatelům je většinou úplně jedno, jestli kniha je dobrá nebo totální brak. Prodejnost knihy a její zisk, to je hlavní moment při rozhodování, co se vydá. Tady spíš záleží na osobním vkusu vedoucího managmentu, nejen na jejich obchodních schopnostech, ale i vztahu ke knihám jako takových. Kniha udaleka se nemůže srovnávat třeba z jogurtem. Tvrdím, že se dá prodat jakákoliv knížka pro děti se ziskem, ale musí se o její propagaci trochu přemýšlet. Takže poměr vytištěných dobrých knih a braku je přímo úměrný schopnotem lidí, kteří knihy vydávají. Navíc u dětské knihy rozhoduje větší měrou ilustrace než text. Například knihu Radka Malého "František z kaštanu, Anežka ze slunečnic" k slušné prodejnosti přivedly mnohem víc ilustrace Galiny Miklínové než text autora, i když i ten je velmi slušný. Takže hodně záleží na rozhodnutí, kdo bude knihu ilustrovat a co bude na obálce. Řekl bych, že u dětské literatury skoro fatálně. Obecně si dovolím tvrdit, že v Česku je dobrých autorů textu mnohem méně, než vyspělých ilustrátorů. A málokdy se oba sejdou, jako například z poslední doby tandem Šrut-Miklínová, Šrut-Čapek, Viola Fischerová - Řezníčková, Březinová - Tichá, Baránková - Motlová, Žáček - Baránková, Fixl a další. Samozřejmě jsou také dobří a zavedení autoři textu: Šrut, Žáček, Procházková, Drijverová, Motlová, Březinová, Braunová a někteří další, kde autorovo jméno prodává a ilustrátor doplňuje. Ale o tomto tématu bychom mohli diskutovat hodiny. Těch aspektů, které hrají důležitou roli při rozhodování o vydání knihy je mnohem víc. Bohužel je ale málo redaktorů, kteří své práci rozumí a mají nápady. Jen mám pocit, že takové lidi ani nakladatelé nehledají. Ta situace se velmi podobá dnešní žurnalistice.

 

Proč se mnohem líp prodávají braky?

Nejdřív bychom měli definovat brak. Dle mého je to literatura podlehájící většinovému nevkusu. Začíná to tak, že knihy začnou vydávat lidé, kteří ke knihám nemají žádný vztah. Pokud jsou ekonomicky silní zaplaví trh růžovými knížkami, které se přece tak hezky třpytí a které jsou součástí všech nejpitomějších tv pořadů pro děti. V principu nakupování knih vypadá u většiny populace tak, že dítě si vykřičí či vybrečí nejaký titul s postavičkami, které vidí poskakovat na monitoru nebo ho mají kamarádi ve škole a rodiče to koupí. Pak už jsou rodiče dětmi řádně naočkováni a kupují automaticky zavedené druhy knih. Proč? Protože nepřemyšlí. Pro většinu rodičů kniha není důležitá součást jejich života. Nemají čas na čtení, musí přece chodit do práce, jsou zavaleni problémy, které si většinou sami aktivně vytvářejí a tak jsou fyzicky i psychicky unavení. Pasivní způsob odpočinku na sto procent nebolí a je pohodlnější. A zvyk i pohodlnost je železná košile, která bezpečně zabíjí vlastní názor a myšlení. V té chvíli uvěří všemu, co je nejvíc slyšet. A nejvíc slyšet jsou už tisíce let hloupí lidé. Ne nadarmo tvrdil Werich: "Kde blb, tam nebezpečno."

 

Co je podle vás kniha?

Dobrá otázka. Samozřejmě je v první řadě zboží, pokud se prodává. Tak je to v současné společnosti nastaveno a tato společnost ještě plně nedozrála k tomu, aby knihy, které mají svůj duchovní význam a nejsou jen zdrojem zábavy, byly plně materiálně podporovány nejen u výroby, ale také v distribuci. Například současné zvyšování daně u knih je jasným důkazem, kam kráčí naše vyspělá společnost. Kniha je nesmírným duchovním zdrojem a měla by být v popředí zájmu každé společnosti, stejně jako vzdělání. Podle mě existují v současné době čytři divy světa, které zásadně změnily svět. Písmo, jako zřejmě první prokazatelný neverbální způsob komunikace, tištěná kniha, jako v čase přenositelný zdroj informací, zavedení povinné školní docházky a tím i povinného vzdělávání a samozřejmě internet, skoro nekonečný demokratický proud informací, zrcadlící myšlení celé planetární populace.

 

Jakou budoucnost bude mít podle vás kniha?

Pokud chápeme knihu jako zápis myšlení jedince nebo skupiny lidí, ať už v reálné nebo fiktivní podobě, pak kniha nemůže nikdy zaniknout a vždy bude pro lidi přínosem, pokud člověk zůstane stejným biologickým tvorem jako dosud. Diskutabilni je samozřejmě jeji forma, ale to není vůbec důležité. Zcela jistě během několik desitek let, nahradi klasickou papírovou knihu, přenosný knižní prohlížeč, napojený na centralní digitální knihovnu cestou internetového připojení a nebude vážit víc jak dnešní hodinky. Klasická kniha se tak stane cenným sběratelským artefaktem a bude se tisknou pro zvláštní účely. S vývojem knihy také souviset jazyk, který v blízké budoucnosti začně splývat v jeden jediný a na jehož základě bude zcela určitě angličtina. Všechny ostatní jazyky se postupně stanou folklórem. Myslím, že tento trend, který je citelný už dnes, je jediným možným řešením k tomu, aby se lidi jednou domluvili na něčem rozumném.

 

A co audioknihy, myslíte si, že mají budoucnost ?

Od roku 2000 se obecně zvedá zájem o audioknihy v celém světě. Vše se ovšem odvíjí od rozvoje nosičů a dostupnosti obsahu. Obecne se investují stovky miliónů do rozvoje technologie na záznam nebo poslech jak audioknih, tak samozřejmě hudby, o kterou jde především. Masově se několik posledních let propaguje mp3, jako nejpopulárnější zdroj přenosu digitálního zvuku a v neposlední řadě i dostupnost zdrojů na internetu. Tyto tři faktory však nikdo v Česku řádně nepodporuje. Firmy, které vydávají audioknihy neumí tyto knihy nabizet na trhu, neznají trendy a nesledují vývoj technologi, proto neumí na ně řádně zareagovat. Největší nabídku dnes mají v Česku Popron Music, Audiostory a Fonia se společným projektem Knihy do ucha a několik desítek titulů nabízí i Radioservis Českého rozhlasu. Nabídka malá, ale hlavní důvod, proč se není o audioknihy u nás velký zájem, je to, že se nepropagují. Klasickou knihu jsme se všichni naučili číst ve škole, ale jak nakládat třeba s klasickou mp3 audioknihou ví málokdo. Je třeba si uvědomit, že nosič CD je zastaralá věc a je nevyšší čas rozvíjet nové způsoby prodeje. Jediné kdo se snaží v tomto směru informovat a nabízet konkrétní produkty je Český rozhlas. Bohužel nabizený systém Rádia na přání je dlouhodobě databázově nekoncepční a neuživatelský a tím i málo využívaný. Navíc nenabízí audioknihy, ale publicistiku, i když se tam objevují rozhovory nebo komentáře o knížkách. Aspoň takto jsem to viděl během celého roku 2007. Dostupnost audioknih na internetu naráží zase na autorské právo a strach uživatelů platit kreditní kartou on-line. Rovněž poměr nákladů na výrobu jedné knihy a počet prodaných kusů vytváří neúměrnou cenu, vzhledem ke kupní síle dané cílové skupiny. Ale hlavní důvod jak už jsem řekl, je totální absence nápadité propagace audioknih.

 

Na Čítárnách vyzýváte, abychom dali šanci dětem, aby nebyli hloupé.

Skoro bych řekl, že to není ani výzva jako varování o tom, jak se dá zmanipulovat dav i nepřemyšlející jedinci. Například se můžeme poučit na tragickém okamžiku 11. září, kdy zemřelo tisíce lidí ve dvou domech v Novém Yorku. Na tomto přikladě fungují směšně dvě věci. Jak jednoduše se dá zveličit úmrtí několika tisíc lidí, zatímco ve světě umírá denně x krát více lidí, aniž by se někdo nad tím pozastavil. Za druhé nám ukazuje jak promyšlená lživá strategie vládnoucího aparátu a neustále opakované mediálně-emociální masáže strhnou k nelogickému myšlení i vzdělané lidi. Jaké dopady to nakonec mělo je evidentní na výsledcích dvou naprosto zbytečných válek, se kterými se USA a celý svět bude srovnávat ještě několik generací.

 

Ale přece jenom nějaká jména snad jsou za hranicemi známá?

Pokud bych měl říct nějaká jména pak určitě Iva Procházková, která získala několik cen, včetně Zlaté stuhy, Magnesii Litery a prestižní německé Ceny Friedricha Gerstäckera za literaturu pro mládež (knížka Tanec trosečníků). Ta ve svých knížkách nastoluje aktuální témata, kterým se ani v médiích nedává skutečný prostor. Koho totiž dnes opravdu zajímá přelidnění tohoto světa, potlačovaný rasismus v lidech, pozitivní vztah k přírodě, totálně narušené vztahy dětí a rodičů a vůbec mezi lidmi. Jsou to témata o kterých by se mělo hovořit mnohem, mnohem víc a taky hledat formu, jak o tom mluvit. Iva Procházkové nachází svoji formu v psaní pro děti, což obdivuji nejvíc, protože je to nejsmysluplnější a nejtěžší cesta, jak vyjádřit svůj vztah k tomuto světu.

 

Pokud se v zahraničí mluví o českých knížkách pro děti, jsou ceněny víc pro text, anebo pro ilustrace?

Pokud se podíváte na články třeba v New York Times, kde se relativně hodně píše i o dětských knihách, pak zjistíte, že pořád platí, že ilustrace je doprovodná záležitost, že mnohokrát se mluví z jakési historické setrvačnosti jen o autorovi knihy, i když jeho text v konečném důsledku jen doprovází kresbu. Bohužel. Vyjímky samozřejmě jsou, ale platí to povětšině o autorských knihách. Například čechoameričan Petr Sís, klade důraz ve svých knihách na vyprávěcí schopnost svých kreseb a texty u nich považuje za nutné zlo, ke kterému ho donutil vydavatel. Další velkou vyjímkou je Petr Nikl, který je nejen vynikající ilustrátor, ale kupodivu i člověk z vyjímečnými textovými nápady a jeho knihy jsou opravdu skvostem jako takovým. Částečne sem můžeme zařadit Skálu mladšího, geniálního ilustrátora, ale textově bez větší invence, stejně tak to platí u Pavla Čecha, který ale svým trnkovským ilustrátorským nazíráním rozhodně ještě překvapí. Obecně lze říct, že obdiv veřejnosti k určité knize a tím i k ilustrátorovi obecně roste, pokud se jeho kresby stávají součástí filmového byznysu a stejně tak to platí u spisovatele, jako potenciálního scénaristy. Fenoménem dnešní doby jsou zábavné části multimédií, jako je film, hudba a internet. A podle toho lidé uvažují, protože ve své většině jsou jen pasivními příjemci informací, stejně jako za Alexandra Velikého. Takže když se to umí dobře mediálně naservírovat, pak lidé obdivují cokoliv a věří čemukoliv. Proto i propagace nejprimitivnějších náboženství má takový úspěch. Jak se na současnou tvorbu pro dětského čtenáře dívají čeští publicisté a kritici, mají pro ni pochopení? Velká sláva české knihy pro děti a mládež skončila rokem 1990, kdy se většina národa proměnila ve svobodné kalkulačky. Od té doby se publicisté a kritici museli věnovat jiným důležitějším věcem a tak se o této literatuře přestalo psát úplně. Dnes se občas něco v tisku objeví, ale schopnost autorů napsat čtivý článek třeba o čtenářství nebo o knížkách, tak aby to zaujalo co nejvíc lidí je většinou mizivá. Nejvíc v médiích propagují knihy v Českém rozhlase, kde je pár nadšených redaktorů, ale obecně se o knížkách pro děti nepíše skoro vůbec. A tvrdit, že není zájem médií o tento druh reportu, je opravdu jen výmluva.

 

Jak to Čítárny mají s finančním zázemím?Máte sponzory, žádáte o granty, vyděláváte reklamou?

Nemáme skoro žádné sponzory, nevyděláváme reklamou, dotujeme všechno z vlastních prostředků. Několik desítek tisic ročně.

 

Co vás osobně přivedlo k zájmu o literaturu pro děti? Děcko, které ve vás odmítlo dospět?

Profesor Macháček říkával, že má rád lidi, kteří v dospělosti dokázali dospět k nedospělosti. Jinými slovy, lidi, kteří se i v dopělém věku dokáži dívat kolem sebe otevřenýma, nadšenýma očima. Oproti dětem, ale mají výhodu zkušenosti. Takoví lidé, kteří hoří a dokáži svým nadšením pro věc zapálit druhé, obdivuji a hluboce se před nimi klaním. A právě takovým člověkem byl prof. Macháček, profesor filosofie a dřevorubec, který od padesátých let žil v lese, aby utekl před socialistickým myšlením lidí, kteří mu nedovolili dělat to, co vystudoval. Tento člověk s nesmírným vzděláním a vynikajicí schopností hledat souvislosti tvrdil, že za to, čím je a jak přemýšlí vděčí knihám, které přečetl v dětství. Knihy nastartovaly jeho obrazotvornost, touhu hledat a nacházet a nevzdávat se, být statečným a mít své sny. Neboť právě realizace snů z dětství jsou tím nejpozitivnějším hnacím motorem člověka v životě. Hodně dospělých lidí nedokáže číst dětskou knihu, protože je to buď pod jejich úroveň nebo nedokáži v ní najít to pravé nadšení z četby. Takových lidí je mi jen líto. Dobrá knihá pro děti i mladé, kterou napsali takoví lidé jako Lindgren, Pullman, Lobel, Čvrtek, Nepil, Verne, Clarke, (seznam příště přiložím)))) je inspirátorkou po celý život a význam takových knih mnoho lidí zná a uvědomuje si, ale pro společnost jako takovou je na plném okraji zájmu. Myslím, že je nejvyšší čas zvýšit prestiž takových knih, ať už to budou knihy klasické nebo jakékoliv jiné. Důležité ale je zachovat to hlavní, čím je kniha knihou. Schopnost aktivně v nás rozvíjet myšlení. A to je v době, kdy v civilizované společnosti převládá pasivní způsob myšlení ve všech oblastech lidského chování, navýsost aktuální.

Mik Herman, editor Citarny.cz

Článek převzat ze serveru citarny.cz