Zemřel Vladimír Dlouhý

 

Unikátní případ „adaptační rošády“ představuje norská komedie o dvou mentálně retardovaných mužích. Zprvu románová trilogie Ingvara Ambjørnsena, kterou v roce 2001 zpopularizoval film režiséra Pettera Naesse, se stala současným hitem českého divadla. V měsíci září se ve své audio podobě také dostává na CD vydavatelství Supraphon.

Představení divadla Kalich, které již čtyři sezóny hrají  bratři Vladimír a Michal Dlouhý před nadšeným a přeplněným hledištěm, se nyní dostává ve zvukové verzi na 2CD. Předlohou divadelního textu je dramatizace třetího dílu norské kultovní trilogie o chovanci psychiatrické kliniky Ellingovi, románu Pokrevní bratři. Dva pacienti, Elling a Kjell Bjarne, se pokoušejí žít samostatný život mimo ústav duševně chorých. Elling je nesmírně senzitivní mladý muž s diagnózou autismu, paranoie a sociální fobie. Životním přítelem ve společném bytě je mu Kjell Bjarne, jednoduchý hromotluk se sníženou inteligencí. Oba spojuje jeden zájem a tím jsou ženy. Elling vypráví Kjellovi, nadšenému posluchači a obdivovateli, o podivuhodných fiktivních erotických zážitcích s dívkami všech kontinentů. Oba pak svébytně reagují na příchod těhotné Reidun, nájemnice v domě.

Jejich šílenství, které jim oběma dosud bránilo v řadě životně důležitých aktivit, nabírá postupně podobu přirozené jinakosti. Pracovník městského magistrátu Frank, který má oba cvoky na starosti, je od počátku v pozici nadřazeného člověka se zdravou myslí. Během námi sledovaného příběhu se však hranice mezi bláznem a zdravým rozumem přelévají, takže pošetilým se náhle může jevit i ten, který byl v počátcích seznán duševně zdravým, a naopak.

Úspěch divadelního představení spočívá nejen v mimořádně vtipném a zajímavém příběhu, ale stejnou měrou v herectví obou představitelů Ellinga a Kjella Bjarna. Do zvukové verze se dostalo vše, co uchvacuje návštěvníky divadelního představení (a nutí je stále se vracet tak, že řada z nich zná již celou hru zpaměti a dohazuje hercům budoucí repliky) a navíc, za pomoci zkušené rozhlasové režisérky Hany Kofránkové, vizuální gagy se neztratily, ale přetvořeny v nové významy doplnily a navýšily požitek z gejzírů hereckého mistrovství Vladimíra a Michala Dlouhého.