Audioknihy.net - Audiokniha jako klidná hladina řeky - Článek
 
 Známe vítěze o NEJ OBAL audioknih


40 audioknih, 4 vydavatelství a kdo získal ocenění NEJ obal? My už to víme!

Chci vědět víc

Přihlásit se
Hledat

supraphon  


Audiokniha jako klidná hladina řeky

datum Čt 21 duben 2011, 13:11:55 autor Bára kategorie_obrazek Kategorie Recenze

Třetí recenze Lukáše Gregora. Tentokráte se zaměřuje na audioknihu velice duchovní - povídku Siddhartha od Hermanna Hesse.

SiddhartraPovídka Siddhártha vznikla v meziválečném období v první polovině minulého století, svým způsobem jako odraz fascinace východní kulturou a náboženstvími. Pro Hermanna Hesse však nejde o prvoplánové plynutí s módním proudem. Ovlivnila jej rodina, matka byla totiž dcerou významného indologa a lingvisty Hermanna Gunderta. Stejně tak ale Siddhártha odráží pacifistický, humanistický postoj Hesseho ke světu. Zatímco expresionismus vyprovokovala první světová válka k zobrazování deziluze z lidské morálky, Hesse se stal hledačem východiska ve znamení uklidnění. A takový je i hlavní hrdina jeho povídky.

Brahmánský syn Siddhártha odchází z blahobytu a střetává se se světem, který doposud nepoznal. Nejde však o ploše vykonstruovaný konflikt mezi duchovním mírem a společenským rozkladem, Siddhárthovo putování mnohem více odráží vnitřní hledačství každého z nás. Můžeme si jej vztáhnout na náboženství, stejně tak ale obecněji na to, zda víme, co od sebe vůbec chceme a kde je ona hranice, kdy už nic více nepotřebujeme a jsme spokojení.

Siddhártha do značné míry kopíruje Buddhovu cestu, ostatně, s ním se také v příběhu potká a hovoří. Hesse však zdůrazňuje, že žádná z nauk, žádný z (duchovních) vůdců nemůže člověka plnohodnotně změnit a vychovat. Siddhártha proto odchází od šramanů (mnichů), proto – byť se vší úctou – upozorňuje Buddhu na to, že on sám prozřel skrze sebe sama, vlastní zkušenosti a poznání, nikoliv za doprovodu pouček, rad a nauky. Siddhártha hledá sebepoznání a jeho putování připomíná rozbouřenou řeku. Řeku, jejíž hladina se však v závěru ztiší – a on jí začne naslouchat. A o naslouchání Hesseho povídka je především. Tichém a pokorném, poslouchání sebe, druhých i okolní krajiny. Jen tak člověk může porozumět světu. A jen tak může dospět k uklidnění.

Povídka tak univerzálně promlouvá k západním čtenářům, posluchačům, najdeme v ní aspekty nejen buddhismu, ale i zen–buddhismu, taoismu. Má v sobě dramatické momenty a až katarzní vyústění. Dokáže zpomalit běh času…

Tato slova však necharakterizují jen text, ale i adaptování do zvukové podoby. Miroslav Táborský, byť ve filmech často obsazován do záporných či lišáckých rolí, za doprovodu několika málo hudebních variací dokáže v posluchačích navodit pocit poslechu hladiny řeky, té, která i Siddhárthovi otevřela oči (duši).

 

Zdroj recenze: http://zapisky.lukasgregor.cz/