Audioknihy.net - Ucho může být všude.. - Článek
 
Prozkoumejte audioknižní desatero

DesateroZaujalo Vás naše desatero? Chcete se dozvědět více? A chcete si jej prohlédnout? Máte šanci...

Chci vědět víc

Přihlásit se
Hledat

supraphon  


Ucho může být všude..

datum Po 2 duben 2012, 12:47:11 autor payka kategorie_obrazek Kategorie Novinky

"Kde můžeme mluvit ?" "Nikde."  Ve svém domě a přeci v kleci, o tom je rozhlasová verze divadelní hry Lenky Procházkové podle scénáře Jana Procházky ke slavnému trezorovému filmu Ucho.

Pavel Kohout o Janu Procházkovi:

V prosinci 1968 mě Jan Procházka, tehdy můj blízký přítel a nedávno ještě přední mluvčí politického Pražského jara, – pokusu o obrodu pseudosocialismu sovětského ražení, kterou v srpnu převálcovaly tanky cizích armád a teď ji už doráželi domácí kolaboranti – vedl chodbami hlavní budovy Barrandovských ateliérů do malé projekce zamluvené k jinému, nevinnému účelu. Celuloidová bomba, kterou sem vpašoval promítač ve čtyřech kulatých krabicích, byla už oficiálně prohlášena za zneškodněnou, protože zakázanou na věčné časy a uloženou nedobytně jako bomby s jadernou náloží. Poprvé a naposled na dvacet let jsem viděl Ucho, s Jasného Rodáky vrcholný snímek československé filmové vlny šedesátých let. Jeho obrazy mě však nikdy nepřestaly provázet a pak už i pronásledovat, když tvůrce scénáře Jan byl jako první z rebelů uštván k smrti a jeho režisér se ho zřekl, aby směl točit filmy dál. A když jsem byl v roce 1979 násilně vynesen do Rakouska, našel jsem způsob, jak ho pomstít. Byl jsem to já, kdo mu na počátku normalizace našel německého nakladatele, a Ucho jsem v exilu objevil na smlouvě povolené ještě pražskou státní agenturou Dilia. Když Georg Bitter tajně dojel do Prahy a získal i souhlas autorovy ženy, které rovnou vyplatil zálohu, umožnila mi veřejnoprávní německá televize ZDF natočit remake s nejlepšími rakouskými herci a – s Pavlem Landovským v roli hlavního estébáka. Pražský Hrad byl v úvodu skvěle zastoupen slavnostním schodištěm vídeňského Burgtheatru, jinak si film vystačil s vilou. Potěšilo mě, když jsem v Olomouci uviděl, že i autorova nejstarší dcera si jako já vystačila s intimním dramatem dvou hlavních postav, přerušeným jen vpádem komanda StB. Jan Procházka se i čtyřicet let po své smrti znovu zaskvěl jako geniální scenárista, který v bravurní zkratce odhalil hlavní mučidlo totalitní moci: strach nutící slabšího občana k tomu, aby se na svém utlačování aktivně podílel sám… jak jsme naposled zažili za normalizace… a kdo ví, zda to naši potomci nezažijí zase!

 

 

Ucho

 

Z rozhovoru pro Týdeník Rozhlas č. 12/2012 / Agáta Pilátová

Postrašená strašidla Lenky Procházkové

Lenka Procházková zdědila po předčasné smrti otce – spisovatele a scenáristy Jana Procházky – psací stroj, na němž psala své první texty. Ale má po něm hlavně literární talent, energii a aktivní zájem o věci veřejné. Vyjadřuje se k aktuálním společenským a politickým otázkám, léta byla členkou Rady Českého rozhlasu. Za jednu z prvních próz, Růžovou dámu, která stejně jako další texty poprvé vyšla v exilovém nakladatelství, získala Cenu Egona Hostovského. Po roce 1989 vydala novelu o Janu Masarykovi Pan Ministr, romaneto Šťastné úmrtí Petra Zacha či sbírku povídek Zvrhlé dny. Píše pro rozhlas i televizi, z televizních her připomeňme O babě hladové, z rozhlasových Čtyři ženy Alexandra Makedonského, Exitus a Milostiplná.

 

Právě vyšla na CD vaše úspěšná rozhlasová hra Ucho podle otcova scénáře. Jak byste ji stručně doprovodila k posluchačům?

Je to hra o postrašených strašidlech.

 

Film Karla Kachyni je stále aktuální, ač vznikl před více než čtyřmi desetiletími. Text scénáře prožívá comeback i vaší zásluhou, zpracovala jste jej pro rozhlas i divadlo. Proč je podle vás pořád tak působivý?

Špehování je hodně starý vynález. Informace z „protivníkova“ tábora mívaly cenu zlata a špehové často riskovali krk. V totalitních režimech, kdy protivníkem se stávalo vlastní obyvatelstvo, počet donašečů rostl. Ti už neriskovali nic, snad jen pár facek někde ve tmě. Když se pak rozsvítilo, tvrdili, že k fízlování byli donuceni. Dnes už k donašečství netřeba lámat charaktery, technika je spolehlivá a bezejmenná. A právě tím působí tak nelidsky, nedá se uplatit ani dojmout. Dá se ale přelstít. V padesátých letech, kdy se děj Ucha odehrává, byla technika odposlechů v počátcích a jako každá nová zbraň mapovala své uplatnění. Kromě získávání informací byly odposlechy předmětem zastrašování nebo vydírání. Teprve o řadu let později se staly i součástí veřejné diskreditace. Otcův poslední film Ucho se tedy stal jakousi věštbou. Do kin byl uveden až po dvaceti letech. Myslím, že dnes, po dalších dvaceti letech, je ještě aktuálnější, protože naše životy jsou víc než dřív pod dohledem nelidských očí a uší, které monitorují každý náš pohyb a signál. Stávají se z nás morčata.

 

 

Poprvé uvedlo divadelní adaptaci filmového scénáře Ucha Jana Procházky z pera jeho dcery Lenky Procházkové brněnské Hadivadlo v režii Ondřeje Elbela v lednu 2010. Zakrátko měla premiéru i inscenace Moravského divadla Olomouc v režii Michala Bureše. Rozhlasová verze olomoucké inscenace v úpravě a režii Michala Bureše vznikla na konci roku 2010.

Text: Radioservis a. s.

 

Ucho

Hrají: Igor Bareš (Ludvík), Ivana Plíhalová (Anna), Petr Jarčevský a Jaroslav Krejčí.

Rozhlasová úprava a režie: Michal Bureš

Stopáž: 41 minut 57 vteřin

Vydavatel: Radioservis a. s.

 

Audioknihu naleznete i v našem rozcestníku.